Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety, aneb kterak lze z lišejníků, bukvic, hlemýžďů a žab vyžíti

Známý český kulturní historik a bibliograf Čeněk Zíbrt vydal v roce 1917 útlou knížečku Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety, aneb kterak lze z lišejníků, bukvic, hlemýžďů a žab vyžíti. V současné době paniky týkající se koronaviru a lidí skupujících mouku a dělajících si zásoby na morovou epidemii, mně připadá zajímavé vám ji představit, třeba najdete inspiraci. :D V knihkupectvích je vyprodaná (ale na květen je slíbený dotisk), ale dá se prohlédnout a stáhnout také on-line. Kniha se zabývá obdobím roku 1817, kdy byla neúroda, a zavládl hlad, a lidé tak hledali neobvyklé zdroje obživy.

V úvodu se píše:

"Pamatovali si vlastenci čeští r. 1817, jak nedávno, roku 1776, lid chudý, jako dobytek trávu a byliny požíval, kůry od stromů hryzl a okousával, seménka sbíral rozličná a polykal, mrchy zcepenělé, psy, kočky, skot a brav a havěť zcepěnělou hledal, aby se nasytil." 

Čeněk Zíbrt čerpá z různých dobových zdrojů a skýtá čtenáři pohled do života chudých, kteří "Hledali náhrady za mouku obilní v mouce z vodnice, z mechu islandského, z kůry stromové, z kořínků pýrových, z dubových pupenců, z kaštanů, brambor, z jetele, ze slámy i ze dřeva." To zní poněkud nechutně, ale kromě z dnešního pohledu bizarních receptů můžete v Zíbrtově Době nedostatku najít i recepty na "jedlé" pokrmy. 

Tak třeba skokany (žáby, které "mají zelený hřbet s třemi žlutými pruhy a bílé břicho; jsou větší než hnědé nebo černé žáby, které se nejedí") nebo "veveřice", které jsou dnes chráněné, si asi nepřipravíme. Schwarzenberský archivář v 18. století nabádal k domácímu chovu želv, protože to není nákladné, a prý jsou velmi chutné. Nevím, jak je to s chovem želv ke konzumaci dnes a v naší zemi, ale obávám se, že to bude podobné. Každopádně mě to láká už dlouhou dobu, protože návod na přípravu želvy se vyskytuje snad v každé kuchařce od 18. století až do první republiky, a slavný český kuchař, učitel a autor desítek kuchařských knih Vilém Vrabec ji dokonce zmiňuje i v dobách komunistického režimu, kdy ji připravoval z konzervy.

Určitě nevynechejte úvod, kde se píše o tom, jak si pasáčci na moravském Slovácku (což je můj rodný kraj, ale naštěstí jsem nikdy nic nepásl :D) pochutnávají na motýlech, čmelácích či chroustech, nebo jak podle obličeje poznat ježka, který je chutný, či jak připravit vránu.

Také zmiňuje třeba kávu, která byla v době, kterou se kniha zabývá, velmi drahá, a tak se k ní přidávaly různé příměsi, z nichž žaludy jsou prý nejnechutnější. Dnešní kaféfašisti by asi radost neměli.

Přeji hezké čtení, třeba vás něco zaujme. Dobrou chuť! :)