Jak historicky věrohodný je Titanic Jamese Camerona?

  

Od uvedení Cameronova filmu do kin zná příběh Titanicu snad každý: luxusní parník, který na svojí panenské plavbě narazil na ledovec, pak se dlouhé dvě hodiny a čtyřicet minut dramaticky potápěl, a dvě třetiny osob na palubě zemřely. Jako malého mě potopení Titanicu fascinovalo ještě před tímto filmem. Dodnes si pamatuju ten letní den roku 1998, kdy jsme si s bráchou hráli na dvoře, a taťka nás zavolal, že jdeme do kina na Titanic. Brácha z toho asi moc neměl, protože je o dva roky mladší než já, a ve svých šesti letech neuměl a nestíhal číst titulky, ale ve mně to zanechalo hluboký dojem, a zájem o tuto historickou událost to jen prohloubilo. A protože ve čtvrtek uplynulo 109 let od jeho potopení, napsal jsem tento článek, jak jsem slíbil na Instagramu.

Toto nebude článek o chybách ve filmu, jako že v jakési scéně je prý muž, který má na ruce digitální hodinky (pokud náhodou víte, která je to scéna, dejte mně, prosím, vědět), chyby týkající se kontinuity, či neustále omílané chyby, které nikoho nezajímají, jako to, že Freudovy spisy, které Rose zmiňuje, vešly ve všeobecnou známost až po roce 1920, nebo že Jack se nemohl jako malý probořit ledem do jezera, protože to nebylo jezero, a vzniklo až v roce 1917, a podobné kraviny.

Velkým přínosem filmu je pro zájemce o historii to, že postavili kulisu lodi, respektive jen jednu její stranu a člunovou palubu a celkem věrohodné interiéry, k natáčení si přizvali historiky a odborníky a chlubili se tím, že některé vybavení dodávaly stejné firmy jako na skutečný Titanic. O to více mě pak mrzí, co všechno zprasili. Většina chyb či rozdílů oproti skutečnosti je však kvůli umožnění romantického příběhu hlavních postav, kvůli zvýšení napínavosti a dramatického efektu, nebo o kvůli zvýraznění toho, jak luxusní Titanic byl. Na jednu stranu mě to štve, na druhou jsem viděl jiný historicky věrohodný film, kde nebyl kýčovitý příběh ani hlavní postava, a nenechalo to ve mně žádný dojem kromě toho, že jsem ocenil úchvatné kulisy či historicky správné korsety či neoholená podpaží žen.

Sarkasticky říkávám, že jediné, co v tom filmu bylo správně, jsou výložníky záchranných člunů a linoleum kolem schodiště první třídy, ale celkově je film skvělý, protože nám ukazuje velikost Titanicu, a kromě kýčovitého romantického příběhu hlavních postav obsahuje spoustu historických podrobností. Takže můj článek neberte jako hejt, ale jako uvedení filmových situací na pravou míru.

Obvyklý design většiny kajut první třídy

Přehnaná velikost a design kulis navozující falešný dojem luxusu

O Titanicu se říká, že byl nejluxusnějším zaoceánským parníkem své doby. Ve skutečnosti se jeho interiéry – co se designu a zařízení týče – příliš nelišily od ostatních lodí společnosti White Star Line. Jeho přepych však spočíval ve velikosti prostor (Titanic byl podstatně větší než ostatní lodě této společnosti), a v tom, že na rozdíl od jiných parníků byly v prostorách první třídy zakryty známky toho, že jste na lodi – všimněte si interiérů třetí třídy, kde je všude vidět potrubí, mříže, a podobně; to v první třídě nebylo. Přesto však některé prostory působily poněkud stísněně.

Většina kajut první třídy nebyla tak luxusně zařízená, jak nám film ukazuje, nebo jak se můžete domnívat podle dobových fotek. Opravdu luxusně a podle historických stylů byly zařízené jen ty nejluxusnější kajuty, apartmá a suity na palubách B a C, ostatní kajuty první třídy měli podstatně skromnější vzhled. Takto vypadala většina kajut první třídy, a také třeba kajuta Thomase Andrewse nebo Margaret Brownové. Ty můžeme ve filmu vidět, ale vypadají tam jinak. Jsou větší a luxusnější.

Salonek (B-51) apartmá B-51, 52, 53 sesterské lodi Olympicu

Prostory jsou také poněkud větší než ve skutečnosti – to aby navozovaly dojem většího luxusu, a aby se do nich vešla filmařská technika. „Milionářské“ apartmá B-52, 54, 56, které Rose s Calem a matkou obývají, skutečně existovalo, ale mělo také méně honosné zařízení, a bylo poněkud menší. Design salonku si půjčili z apartmá Straussových. 

Velkolepé schodiště první třídy bylo ve filmu také zvětšené – ve skutečnosti bylo v horní části široké tak, že jím tak akorát prošli dva lidé vedle sebe. Musíme vzít v úvahu, že jde o loď, která se za nepříznivého počasí houpá. Chodby v prostorách první třídy byly proto ve skutečnosti podstatně užší, aby se cestující mohli za bouře chytit stěn, a měly prostší design, ne jako ve filmu: žádné nástěnné lampy a koberce. Koberce byly pouze v těch nejluxusnějších kajutách první třídy, v salonu na palubě A, a v salonu na palubě D mezi jídelnou první třídy a schodištěm. Všude jinde bylo linoleum. Kvůli snadné údržbě a praktičnosti. Ve filmu však převládají koberce.

Tady můžete vidět ložnici Straussových ve skutečnosti, a pak ve filmu. Filmařům se asi nechtělo stavět věrohodnou kulisu jejich kajuty, což je škoda, protože zrovna u tohoto páru, který ve filmu vidíme, víme, kterou kajutu obývali, a je dokonce doloženo, jak vypadala (i když manželské postele v kajutách Titanicu byly ve všech kajutách vždycky u stěny, ne uprostřed místnosti jako na fotce tady). Jak už jsem zmínil, podle jejich honosného salonku zařídili salon v apartmá Rose, její matky a Cala. Je škoda, že ostatní scény Straussových z filmu vystřihli. Isidor Strauss byl majitelem obchodního domu Macy's. Cestoval se svojí manželkou, která jej odmítla opustit a odebrat se do záchranného člunu. Jemu nabídli místo v člunu vedle ní, ale odmítl s tím, že nechce žádné výhody oproti ostatním. Naposledy byli viděni v lehátkách na promenádní palubě poté, co do člunu doprovodila svoji panskou, které věnovala svůj kožich.

 

Nesprávné oblečení a líčení

Myslím, že kostýmy v Titanicu jsou velmi zdařilé. Ženy, i ty, které nejsou nějak zvlášť vidět, opravdu nosí korsety, takže mají správné držení postavy, pánové nosí škrobené manžety i odepínací límce košil, ale nemůžu přehlížet soudobé líčení. Výrazné a tmavé rtěnky, oční stíny a řasenky. Ženy tehdy obvykle používaly bílý pudr (tmavou, opálenou pleť měla chudina, která pracovala v létě venku, a nemohla se před sluncem chránit) a tvářenku. Existují důkazy, že se i slušné ženy při významných událostech líčily, ale nebylo to běžné, a ne v takové míře, jako vidíme ve filmu.

Korsety sice herečky měly, ale ten, do kterého matka šněruje Rose, není správný. Většina korsetů tehdy končila pod poprsím, které volně leželo v košilce, která se nosila pod korsetem, a ve volném živůtku šatů ležela prsa níže, než jsme dnes zvyklí, protože podprsenky v dnešním smyslu tehdy neexistovaly. Divák však není zvědavý na povislá prsa končící nad pasem, a tak se to ve filmech šidí, aby herečky připadaly sexy dnešnímu divákovi. Dokonce ani v Panství Downton to nemají úplně správně. Tady najdete článek, který ukazuje, jak by měly korsety správně vypadat, a odtud je také fotka.

To všechno je samozřejmě proto, aby herečky působily pro diváky přitažlivě, děje se to ve většině historických filmů, a je to moje oblíbená chyba. Věrohodnost jde stranou na úkor líbivosti. Čím víc „americký“ film, tím víc líčení. A jen tak mimochodem, ženy si tehdy neholily podpaží. Dnes se to považuje za nevkusné, ale tehdy to značilo pohlavní zralost ženy, a navíc jednorázové žiletky nebyly rozšířené, a holení podpaží nebezpečnou břitvou, které nebylo nikdy vidět, nedávalo smysl. Móda holení podpaží přišla až po roce 1915, a jejím původcem je jen reklama. Tady je fascinující, jak reklama a snaha o prodej ovlivnila vnímání ženského těla a toho, co je sexy, a že dnes ženské ochlupení všeobecně považujeme za ohavné.


 

Nebylo možné, aby se uskutečnila lovestory Rose a Jacka

Když je Rose odhodlaná skočit ze zádi lodi a zabít se, běží po promenádní palubě A. Střih – a běží po palubě B. Neměla, jak se tam dostat. Ale budiž. Nemohla by však nepozorovaně skočit. Dejme tomu, že na zádi, která byla vyhrazená cestujícím třetí třídy, v tu dobu nikdo kromě Jacka nebyl, ale… Na „dokovém“ můstku nepřetržitě sloužil jeden z důstojníků. Rose tedy nemohla nepozorovaně skočit, protože by si jí všiml, a telefonem propojeným s kapitánským můstkem by přivolal pomoc. Pravděpodobně by ji také už předtím upozornil, že v této části lodi nemá co dělat.

Podobné je to se scénou, kdy se Rose s Jackem na přídi objímají, a ona „letí“ (na stejném místě, kde předtím Jack křičí, že je král světa). Vždyť i ve filmu později vidíme – těsně před srážkou s ledovcem – dva členy posádky, kteří na stožáru vyhlíželi ledovce či jiné překážky před lodí. Z této části lodi vyhrazené pouze posádce by je vykázali, anebo telefonem někoho přivolali, aby to udělal. A podobným nemožných situací je tam víc.

 

Sex v autě

Jedna ze slavných scén filmu, která je však úplný nesmysl. Cestující první třídou William Carter si v Paříži koupil nový model Renaultu CB Coupe de Ville, který si s sebou vezl do USA. Podle seznamu nákladu, který se dochoval a můžete si jej najít na internetu, šlo o „1 case auto“, z čehož je patrné, že auto bylo v bedně. Někteří historikové se dokonce domnívají, že pravděpodobně ani nebylo sestavené, a byla to jen bedna s díly. Což je logické. Jednodušší je převézt bednu s díly, než celé auto. Vůz včetně interiéru však prý postavili podle skutečnosti – dochoval se jeho popis v pojišťovací smlouvě. V křišťálové váze na stěně auta však určitě nebyla čerstvá růže. :D

Každopádně by se Rose s Jackem k autu vůbec nedostali. Vlastně by se ani nedostali ven z kotelny způsobem jako ve filmu. Kotelny byly od ostatních prostor oddělné, a vstupovalo se do nich z paluby nad kotelnami po žebřících (tady si vzpomeňte na scénu, kdy se zavírají vodotěsné dveře, která má v divákovi vzbudit dojem, že topiči zůstali v kotelně uvězněni a utopili se, což je nesmysl), anebo spojovací chodbou o palubu níže než bylo skladiště nákladu, která vedla k točitému schodišti, které vedlo šachtou přímo ke kajutám topičů. Další změna udělaná proto, aby se mohl odvíjet romantický příběh Rose a Jacka, který by ve skutečnosti nebyl možný.

 

Osvětlení jako v Las Vegas

Tak toto je jedna z věcí, která mě všeobecně nejvíc štve. Nejen v tomto filmu, ale děje se to snad u všech filmů o Titanicu, a také u jakýchkoli ilustrací: úplně všechna světla na lodi vždycky svítí. Včetně osvětlení člunové paluby, komínů, a podobně. Když pomineme to, že příliš světla zhoršuje navigaci (v té době se posádka stále orientovala podle hvězd a kompasu), technické možnosti té doby a nadměrnou a zbytečnou spotřebu energie, nebylo to ani možné. Titanic byl obsazený cestujícími asi jen z poloviny svojí kapacity, takže spousta okének by vůbec nesvítila po celou dobu plavby, a když se Titanic potápěl, byly salóny v podpalubí dávno zavřené, a kajuty evakuované, a stevardi, kteří kontrolovali, zda je cestující opustili, zhasínali světla a kajuty zamykali.

Nápadné je to třeba v této scéně, která navíc ukazuje levobok lodi. Pod člunovou palubou ležela paluba A, a pak byly sestupně označeny až po písmeno G. Na palubách B a C nebylo obydlených mnoho kajut; na palubě B jich bylo obsazených asi deset s oknem na levobok, v zadní části paluby byla restaurace (tou dobou už zavřená).

Většinu paluby D (to je ta se dvěma řadami okének nad sebou) tvořily jídelny první a druhé třídy, a lodní kuchyně. Tam se v tu dobu určitě nesvítilo. Stejně tak na palubě E pod ní, jejíž střední část na levoboku tvořily hlavně ložnice stevardů. Střední část paluby F pod ní zaujímala jídelna třetí třídy, prázdné kajuty a místnosti pro posádku. Osvícena by byla nejspíš úplná záď, kde byly kajuty třetí třídy a jejich společenská místnost a kuřácký salon. Na palubě G byly kajuty jen úplně vepředu a vzadu, uprostřed byly kotelny bez oken. Kvůli osvětlení dokonce přidali lampičky na stoly jídelny první třídy.

Chápu, že filmaři potřebují, aby bylo vidět, co se na scéně děje, ale působí to falešným dojmem zářícího plovoucího paláce. Také na člunové palubě a promenádě pod člunovou palubou byla spíše polotma, a ne jasné světlo jako v Cameronově filmu. Autentičtější osvětlení je třeba ve dvoudílném Titanicu z roku 1996.

 

Bludiště chodeb v podpalubí

Vzpomínáte na scénu, kde Thomas Andrews prochází chodbou první třídy, a ověřuje, zda už je cestující opustili (mimochodem tady nesedí čísla kajut; otvírá dveře kajuty, která nebyla vůbec obsazená a nedává smysl, aby byly dveře odemčené), přiběhne za ním Rose a ptá se, jak se dostane k Jackovi? Už to, jak Rose zmateně běhá bludištěm chodeb v první třídě je nesmysl. Oba boky byly téměř stejné (kvůli vyváženosti lodi), a většinou palub procházely dlouhé chodby od přídě k zádi, a žádné bludiště.

Na palubě E, na kterou Rose sjede výtahem, žádná chodba pro posádku nebyla (byla tam stěna), nebylo tam ani bludiště, tak jako nikde jinde na lodi, a toto je další prvek, který má zvýšit drama, napínavost, a pocit stísněnosti z toho, jak se Rose v tenkých chiffonových šatech noří do ledové vody, a ve spletitých chodbách se snaží najít Jacka.

 

Cestující třetí třídou zamčeni v podpalubí

Toto je oblíbeným námětem různých filmů o Titanicu, který se poprvé objevil ve filmu A night to remember z roku 1958, prý proto, aby poukázal na nespravedlivý třídní systém edvardovské Británie a přehlížení dělnické třídy a chudiny, a James Cameron si z tohoto filmu vypůjčil více scén. Není to však pravda. Podle vyšetřování příčin potopení Titanicu nebylo cestujícím třetí třídou nijak bráněno v tom, aby se odebrali na člunovou palubu, nebyli nikde drženi pod zámkem, a podle výpovědí svědků byly mříže ve většině případů otevřené. Navíc tyto mříže, které musely na lodi být kvůli imigračním zákonům USA, oddělovaly prostory vyhrazené různým třídám či posádce, ale nebyly v průchodech z třetí třídy na horní paluby.

Jak už jsem zmínil v jednom z předchozích odstavců, v podpalubí nebylo žádné bludiště, a scény s cestujícími snažícími se dostat z podpalubí a narážející na mříže, jsou ve filmu pro dodání dramatičnosti.

Při vyšetřování bylo však zjištěno, že sami cestující se zdráhali opustit pomyslné bezpečí velké lodi, a opustit svoje zavazadla, což byl ve většině případů jediný majetek, který měli, protože spousta z nich odjížděla do Ameriky za novým životem.

 

Rose v záchranném člunu

Toto je také krásně dramatická scéna a podle mě nejkrásnější skladba ze soundtracku. Takto si ji však upravil James Cameron, skutečnost byla poněkud jiná. Poslední záchranný člun (Engelhardtův skládací člun D) opouští Titanic, a Rose se v něm má zachránit. Vidíme rodinu – podle oblečení pravděpodobně z první třídy, která se loučí s manželem a otcem (nikdo takový v tom člunu ve skutečnosti nebyl), a zatímco je člun spouštěn, jsou vystřelovány světlice (které byly tou dobou už dávno vystřílené), a Rose posléze skáče z člunu na palubu A.

Podle výpovědi svědků se druhý důstojník Lightoller snažil člun naplnit ženami, ale žádné nemohl najít, a člun se mu podařilo obsadit asi 15 – 20 osobami, přičemž kapacita tohoto člunu byla 47 osob Cestující první třídou Hugh Woolner sledoval obsazování člunu, a pak se odebral na palubu A, aby nepřekážel, a aby se podíval na jeho spuštění. Když otevřel dveře na palubu (na kterou Rose skočí), světla na palubě už pohasínala, a přes nohy se mu při otevření dveří přelila voda (těch dveří, kterými pak Rose vejde do haly). Z vody, která už se tou dobou valila přes zábradlí paluby, vylezl na zábradlí, a do člunu, jehož spuštění muselo něco zdržet, skočil. To znamená, že na místě, kam Rose skočila, už musel být alespoň metr vody, na palubě nebyli žádní lidé (kterými se ve filmu prodírá) a osvětlení téměř nefungovalo. To filmaři změnili, protože by vypadalo divně, kdyby Rose skákala na neosvětlenou palubu plnou vody. Davy lidí pak dodávají na dramatičnosti.

 

Zatopení schodiště první třídy

Někde jsem kdysi četl trefný komentář, že to vypadalo spíše jako scéna z aquaparku, a ne z potápějící se lodi. Nevím jak vy, ale kdybych byl na lodi, která už se dvě a půl hodiny potápí, asi bych šel na horní paluby a ven, a nezůstával bych uvnitř. Z toho, co vypověděl Hugh Woolner, kterého zmiňuji výše, je patrné, že v té době v hale lidé nebyli, a sám dokonce řekl, že „šel na palubu, protože nechtěl zůstat zavřený uvnitř“.

Také si všimněte, že zatímco voda je v úrovni oken, skleněnou kopulí nad schodištěm se dovnitř valí vodopád vody, což je nemožné. Kopule byla navíc krytá kovovou prosklenou střechou, takže pokud by kopule praskla, nejspíš by se tak stalo až po potopení, nebo kdyby byla hala už plná vody. Musíme ale uznat, že scéna vypadá velkolepě katastroficky, a doplňuje ji skvělá hudba. Je však smyšlená.

Mimochodem, všimli jste si toho muže, který se drží sloupu? Je to John Jacob Astor, který byl ve filmu představen dříve (má novou, sedmnáctiletou manželku, která je v jiném stavu, a o pár let mladší, než jeho syn). Je škoda, že vystřihli scénu, kde v tělocvičně rozřízl záchrannou vestu, aby jí ukázal, co tvoří její výplň, protože je to podle skutečnosti, a také bychom mohli vidět tělocvičnu a její zařízení v akci. Nicméně J. J. Astor zemřel pravděpodobně stejně jako Jackův kamarád Fabrizio – spadl na něj první komín. Jeho tělo se později našlo polámané a celé od sazí.


Kapela, která hrála až do konce

Je pravda, že lodní kapela se přesunula ke vchodu pro cestující první třídy na člunové palubě, ale není přesně jasné, jakou píseň hrála jako poslední. Kdosi vypověděl, že slyšel náboženskou píseň Blíž k Tobě, Bože můj, která je oblíbená na pohřbech, ale jiní, spolehlivější svědci tvrdili něco jiného.

Jamesi Cameronovi se však líbila scéna z filmu Night to remember (1958), kde byla podobná scéna, a tak ji použil ve svém filmu. Mimochodem, hudbu kapely nahrál skutečný ensemble I Salonisti ze Švýcarska, a tři jeho členové si ve filmu dokonce zahráli hudebníky. Ke stoletému výročí potopení Titanicu vydali album skladebb, které hráli ve filmu. 

 

Zajímavosti

V den, kdy Titanic vyplul ze Southamptonu, 10. dubna 1912, bylo zataženo a obloha byla šedivá. To by však nevypadalo dobře, tak ve filmu vidíme krásný jarní den.

Všimněte si, že Rose nenosí klobouk, rukavice, jak se tehdy slušelo, a ve večer potopení má dokonce rozpuštěné vlasy. To prý není chyba, ale snaha o ukázku toho, jak se Rose vzpírala konvencím, a snažila se vymanit ze společenských pravidel, která ženě nařizovala, aby se vdala, a byla poslušnou manželkou.

Ledovec v pravoboku udělal více malých děr, které měly jen asi dva metry čtvereční. Protože však byly vodotěsné komory těsné pouze horizontálně, a ne vertikálně, přelévala se voda z předních pěti postižených komor do dalších schodišti, výtahy, a podobně, jak Thomas Andres ukazuje na plánu Titanicu v mapovně po srážce s ledovcem.

Za velmi zdařilé považuji filmové spouštění záchranných člunů. Stejně jako na skutečném Titanicu totiž záchranné čluny spouštěli ručně na výklopných jeřábech. Zajímavé jsou pak pokusy o spuštění skládacího člunu B, který se převrátil, a A (ve kterém se zachránil Cal), který byl téměř plný vody, a část osob v něm kvůli tomu umrzla. Souhlasí to s tím, jak situaci popisovali svědkové. Čluny byly nešťastně umístěny na střeše důstojnických kajut, a nebylo domyšleno to, jak mají být spuštěny. Takže to, co vidíme ve filmu, probíhalo asi velmi podobně jako ve skutečnosti.


Možná jste ve filmu zaznamenali ten okamžik, kdy Thomas Andrews provádí Rose s její matkou a Caledonem po Titanicu, a Rose poukáže na nedostatek záchranných člunů. Na to jí pan Andrews odpoví, že na Titanicu jsou nové typy člunových výložníků, které se dají vyklápět na obě strany (tedy ven z paluby i dovnitř na palubu), a mohly by tak obsloužit další řadu záchranných člunů na člunové palubě. Prý kvůli tomu, aby paluba nebyla příliš přeplněná, však další čluny na Titanic nedali. 

Zajímavý je pokus Jamese Camerona z dokumentárního filmu Titanic 20 Years Later.With James Cameron z roku 2017, kde dělají pokusy se záchranným člunem, který zbyl po natáčení. K jeho spuštění na úroveň paluby C je potřeba pěti mužů (dva obsluhují každý z jeřábů a pátý je řídí, aby člun spouštěli stejnoměrně, protože čluny byly spouštěny ručně pomocí kladek), a trvalo to půl hodiny. Vemte si, jak dlouho by trvalo vytáhnout lana nahoru, vklonit ramena jeřábů zpátky na palubu, upevnit do nich další člun, a opět ramena jeřábů vyklonit, člun naplnit, a spustit na  vodu.

Vzhledem k tak dlouhé době potřebné ke spuštění člunu, nedostatku zkušené posádky, která by mohla či uměla s těmito novými Wellinovými jeřáby pracovat, a neochotě cestujících do člunů nastupovat, by to v praxi nebylo možné. Z knih a dobových svědectví je patrno, jak pomalu spouštění člunů probíhalo, a to spíše tím, že to celá operace prostě trvá dlouho. Když spouštěli poslední člun z jeřábů, byla paluba pod ním už pod vodou (vizte odstavec Rose v záchranném člunu).

Film ukazuje některé skutečné historické osobnosti. Tím myslím scénu, kde se Jack účastní večeře v jídelně první třídy, a Rose mu slavné cestující ukazuje. Vše je pravda. Třeba Lucy Duff-Gordonová opravdu navrhovala nemravné prádlo. Ve skutečnosti to však znamenalo, že to nebyl košilky z bílého batistu, ale třeba z barevného hedvábí, či bylo ozdobené výšivkou a barevnými stužkami. Tehdejší představy o nemravném prádle byly prostě jiné, než dnes.

Opravdu se stalo také to, že Benjamin Guggenheim se převlékl z teplého oblečení a záchranné vesty, do kterého jej navlékl stevard, a se svým komorníkem se objevili pár minut před potopením v hale první třídy ve večerních oblecích se slovy „máme na sobě nejlepší šaty, a jsme připraveni se potopit jako gentlemani“. To s brandy však pravda není. Zajímavé je také to, že jeho sluha byl italského původu, a ve filmu má zcela správně tmavší pleť.

Thomas Andrew opravdu jedné ze stevardek řekl, ať si obleče záchrannou vestu a jde příkladem, jako ve filmu, a jak na konci stojí u krbu v kuřáckém salonu první třídy, to stejné se také stalo. Popsal to jeden ze stevardů. Jen s tím rozdílem, že nic neřekl, a jeho záchranná vesta zůstala ležet na jednom z hracích stolků.

Margaret Brownové, cestující první třídou, nikdy nikdo neříkal „Molly“. Tisk o ní psal jako o „Nepotopitelné paní Brownové“. Přezdívka „Molly“ vznikla až v 60. letech, kdy o ní udělali muzikál. Také situace v záchranném člunu vypadala jinak; to ona vyhrožovala Hitchensovi, že jej z člunu hodí do moře, pokud se nevrátí k místu potopení, ale stejně se nevrátili. Přesto se však chopila vesla, svoji kožešinovou štólu věnovala topiči, který byl v člunu jen v tenkém triku, a na Carpathii pomáhala chudým přeživším také díky tomu, že mluvila několika jazyky. Byla sice zbohatlík, ale ne buran, jak film naznačuje.

Možná jste si všimli muže, který je na konci filmu vidět, jak se s Rose a Jackem snaží dostat na záď lodi, vypadá opile, a popíjí ze svojí pleskačky. To je také pravda. Charles Joughin byl vrchním pekařem, a po srážce s ledovcem začal popíjet alkohol ve větší míře. Potopení odlomené zádi Titanicu přirovnal k jízdě výtahem, a podle vlastních slov si ani nenamočil vlasy. Kvůli konzumaci alkoholu necítil mrazivou vodu, a zachránil se na převráceném skládacím člunu B.

To, na čem se Rose zachrání, nejsou dveře, ale vyřezávaný panel, který byl v salonu první třídy na palubě A, a pravděpodobně se oddělil, když se loď rozlomila. Opravdu byl po potopení nalezen, a dnes je v muzeu. A ne, oba by na něm nepřežili. Kdyby na tom kusu dřeva leželi oba, byl by ponořen v ledové vodě – a film by neměl smutný konec. :D

Hrozně mě irituje scéna, ve které ze skříně padají talíře a rozbíjejí se. Titanic byl loď. Většina nábytku včetně židlí a křesel byla přišroubovaná k podlaze, takže třeba křesla před jídelnou, a židle v jídelně nemohly plavat. Všechno mělo různé „vychytávky“, aby v případě bouře nic nepadalo a nelétalo. Po stranách polic byly lišty, které bránily v tom, aby talíře vypadly, a u vraku Titanicu se dokonce našly zbytky skříní s talíři, které byly pořád poskládané ve stozích. Ale abych vás uklidnil – talíře v této scéně byly ze sádry, aby tolik neplatily za repliky, a aby se snáze rozbíjely. Z porcelánu byly jen ty, které jsou ve filmu vidět na stole. 

Na palubě bylo 107 dětí, většina z nich s rodiči ve třetí třídě. Nejmladší byla tehdy devítitýdenní Elizabeth Gladys Millvina Dean. Nehodu přežila a zemřela jako poslední přeživší v roce 2009.


Jak se film líbil vám? Zaujal vás, co se historického hlediska týče, nebo je to pro vás jen romantický film? Dozvěděli jste se z mého článku něco nového či zajímavého, a je tady něco, co by vás ještě zajímalo? :)

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky